"Stick-slip efekt"

Jako efekt „stick-slip“ neboli efekt adhezního klouzání se označuje klouzání pevných těles, která se pohybují proti sobě. K tomuto jevu dochází při pohybu tělesa, jehož statické tření je výrazně větší než smykové tření.

Představte si těžký karton, který chcete tlačit po hladké podlaze. Karton je těžký, takže je k překonání statického tření zapotřebí použít větší sílu, aby byl překonán odpor kartonu. Karton klouže. Díky hladkému povrchu a výslednému nízkému tření se pohyb kartonu prudce zrychlí. Rychlý kluzný pohyb kartonu nám však dovoluje přenášet na karton menší sílu. Síla působící na karton tak nakonec nebude stačit na překonání statického tření. Karton se zastaví, a tím pádem musíme znovu použít značnou sílu, abychom odpor překonali, a celý proces se opakuje. Přilnavost – uvolnění – klouzání – brzdění – přilnavost – uvolnění… ve skutečnosti má tento efekt mnohem rychlejší průběh a projevuje se jako zadrhávání.

Diagramy

Tento jev lze pozorovat v celé řadě oblastí. Stěrače se zadrhávají na čelním skle auta. Při psaní na tabuli křída skřípe, pokud ji držíte ve špatném úhlu. Dveřní panty občas skřípou. A strunné nástroje, jako jsou housle nebo cello, by bez tohoto jevu nefungovaly, protože jejich zvuky vznikají vibracemi způsobenými efektem „stick-slip“ a vibracemi mezi strunami a žíněmi smyčce.

U tribologicky optimalizovaných materiálů je však tento efekt nežádoucí. Vzniklé vibrace se přenášejí do celé konstrukce a způsobují hluk, který je často vnímán jako nepříjemné skřípání nebo vrzání. Požadovaný kluzný pohyb se mění na nepravidelné zadrhávání, což zvyšuje opotřebení ložisek. Těmto účinkům lze čelit minimalizací rozdílu mezi kluzným a statickým třením, použitím materiálů tlumících vibrace, zlepšením tuhosti celkové konstrukce (viz předepjatá ložiska) nebo oddělením zúčastněných třecích partnerů (například mazáním).